Třetí třída Základní školy speciální Diakonie ČCE Ostrava čítá pět žáků v rozmezí od 6 do 20 let. Jejich výchova a vzdělávání je zajišťována třemi pedagogickými pracovníky.
Popudem pro zavedení alternativního komunikačního systému VOKS u žáků třetí třídy byl nástup nové žákyně, u níž byl výměnný obrázkový komunikační systém doporučen Speciálním pedagogickým centrem při Speciální mateřské škole, jíž navštěvovala. Žákyně má vytvořenu svou komunikační knihu, postupně se seznamuje s novými symboly, o jejichž využívání usilují pedagogové i rodiče.
Dva žáci třetí třídy komunikují verbálně pouze na úrovni několika slov, ostatní žáci nekomunikují verbálně vůbec.
U nejstarší žákyně třídy, dvacetileté Lucie, s diagnózou Downův syndrom není řeč vyvinuta v důsledku sluchové vady. Lucie slyší pouze velmi vysoké tóny , kupříkladu bouchnutí dveří, hru na triangl, pískání, hlasitý křik. Komunikuje několika znaky Makatonu, ukazováním, grimasami. Objevují se jednoduché vokalizace, náznaky slabik.
Devítiletý Martin s diagnózou spastická diparéza, těžká mentální retardace, hyperaktivní syndrom, opožděný vývoj řeči, komunikuje na úrovni jednoduchých slov, používá onomatopoia. Na lepší úrovni je receptivní složka řeči, Martin rozumí slovním pokynům, reaguje na ně. Reaguje také na grimasy druhých (např. zamračení učitele při nesouhlasu s jeho chováním). Martin se dorozumívá také pomocí gest a několika znaků Makatonu (ukáže, že chce jíst, jít na záchod…)
Zuzka, dvanáct let, s diagnózou středně těžká mentální retardace, epilepsie, kvadruspastická forma DMO s akcentací diparézy, nekomunikuje verbálně téměř vůbec. Pouze opakuje jednoduchá slova (mama, lala, jojo), namísto „Ahoj!“ odpovídá „Oj!“, na pozdrav „Čau!“ reaguje slovem „Au!“. Radost, spokojenost či naopak nelibost vyjadřuje Zuzka pohyby a gesty s doprovodnými neartikulovanými zvuky (např. odsune didaktickou pomůcku, s níž nechce pracovat). Gestem dokáže také požádat o pomoc. Rozumí slovním pokynům doprovázeným znaky. Při zadání příkazu, který nechce splnit či nesplnění jejího přání je nevrlá, občas projevuje také agresi vůči okolí.
U devatenáctileté Aničky s diagnózou Downův syndrom, psychomotorická retardace, centrální hypotonický syndrom, je mluvená řeč na úrovni jednoduchých slov, Anička pojmenuje některé věci, obrázky. Má několik oblíbených slov, které často opakuje, vymýšlí si také svá slova k označení věcí, osob. Rozumí většině pokynů, umí několik znaků Makatonu.
Šestiletá Adélka, již zmíněná nová žákyně třídy, s diagnózou centrální hypotonický syndrom, vývojová dysfázie, nekomunikuje verbálně, ke sdělení potřeb a přání začíná využívat systém VOKS. Při pocitech radosti či naopak nelibosti reaguje Adélka zvuky odpovídajícími jejímu naladění.
K zavedení výměnného obrázkového komunikačního systému u žáků třetí třídy přispěly také jeho výhody jako rychlá osvojitelnost, vysoká motivace – děti dostávají přesně to, co chtějí, samostatnost – děti se stávají iniciátory komunikace a přestávají být závislé na ostatních, redukce nevhodného chování.
Díky systému VOKS budou žáci moci postupně sdělit své přání a potřeby, navíc by měl VOKS podpořit mluvenou řeč u žáků, kteří mají snahu komunikovat prostřednictvím slov.
Možnost účinně vyjadřovat své potřeby by měla rovněž vést ke zlepšení psychického stavu dětí – větší spokojenosti, klidu, zmírnění či vymizení agresivního chování.
Při zavádění výměnného obrázkového komunikačního systému je postupováno dle metodiky vypracované PhDr. Margitou Knapcovou.
Pro žáky třetí třídy byly zvoleny některé komunikační symboly ze souboru obrázků VOKS, většinu obrázku však kreslí asistentka pedagoga podle individuálních potřeb žáků. Jedná se o obrázky znázorňující didaktické pomůcky, hračky, které žáci využívají, dále o obrázky činností a terapií, jenž jsou součástí výuky. Obrázky jsou černobílé, o velikosti 5 x 5 cm, nad vlastním obrázkem je umístěn jeho název psaný velkými tiskacími písmeny.
Jednotlivé obrázky systému VOKS jsou umístěny na tzv. komunikačních tabulkách. Existuje několik komunikačních tabulek různé barvy podle toho, pro jaký druh obrázků jsou určeny.
Oranžová komunikační tabulka je určena pro podstatná jména, zelená pro slovesa, modrá pro přídavná jména, červená pro tázací zájmena, fialová pro sociální výrazy, bílá pro spojky, předložky, časové pojmy, barvy, písmena čísla a další abstraktní pojmy. Hnědá komunikační tabulka je určena pro nosná slovesa (chtít, mít, vidět, slyšet). Šedá je barva větného proužku, což je nosič symbolů sloužící k uchycení více obrázků za sebou pro vyjádření delších sdělení ( tvoření vět ). Jednotlivé obrázky i komunikační tabulky jsou zalaminovány a opatřeny suchým zipem. Vložením více komunikačních tabulek do kroužkového bloku vznikne tzv. komunikační kniha, kterou může žák nosit kdekoli s sebou. Komunikační knihu z žáků třetí třídy vlastní zatím pouze Adélka, komunikační knihy pro ostatní žáky budou vytvářeny postupně.
U všech žáků třetí třídy proběhla první výuková lekce – výměna obrázku za věc, při níž všichni žáci pochopili základní princip systému VOKS – výměnu. Jelikož pedagogičtí pracovníci znají oblíbené sladkosti dětí, přeskočili přípravnou lekci nazvanou Výběr odměn.
Nácvik výměny probíhal u jednotlivých žáků individuálně, v kabinetu určeném pro individuální práci s žáky, a to se dvěma učiteli VOKS (speciálním pedagogem a asistentkou pedagoga ) - takzvaným komunikačním partnerem a asistentem ( někdy též nazývaným duch). Komunikační partner ( sedící při nácviku proti žákovi ) komunikuje s žákem a řídí nácvik, asistent ( sedící za žákem ) navádí žáka a pomáhá mu při komunikaci. Komunikační partner vždy důsledně dodržuje postupy lekcí, zvláště pak pokyny týkající se verbálních projevů a výzev. Asistent (duch) nemluví, nereaguje na tázavé pohledy žáka, nechválí ani nereaguje negativně, pouze žáka fyzicky navádí (vede ruku s obrázkem). Poskytuje pouze nezbytně nutnou pomoc, postupně od asistence upouští. Pedagogové se při nácviku v těchto rolích střídají.
Cílem první lekce bylo, aby žák vzal ze stolu obrázek a vyměnil ho s komunikačním partnerem za oblíbenou sladkost. Každý žák zasedl za stůl, na němž ležel obrázek jeho oblíbené sladkosti (čokoláda, gumoví medvídci). Před ním sedící komunikační partner jednou rukou nabízel kousek čokolády či gumový bonbon a zároveň nastavil dlaň druhé ruky, aby mu do ní žák mohl vložit obrázek. Přitom ho oslovil jménem a slovy „Mám čokoládu (medvídka)!“ Všichni žáci reagovali na tuto větu tím, že se naklonili ke sladkosti a chtěli si ji vzít. V tu chvíli zasáhl asistent, který chytl žáka za ruku, pomohl mu sebrat obrázek a vložit jej do dlaně komunikačního partnera. Jakmile se žák dotkl obrázkem dlaně komunikačního partnera, zareagoval slovem „Čokoláda!“ a vložil kousek čokolády do úst žáka. Při druhém či třetím pokusu už asistent nemusel žákům vést ruku, žáci brzy pochopili, že když odevzdají obrázek, dostanou sladkost.
Po této úvodní lekci přišel na řadu výběr, kdy byly žákům nabízeny dvě sladkosti (čokoláda, bonbon), dvě hračky (autíčko, vlak), dvě činnosti (tvoření dvojic, navlékání tvarů na kolíky). Před žákem ležely vždy dva obrázky, komunikační partner ukázal, co nabízí a dotázal se „ Co chceš ?“ Žák pak musel vložit do dlaně obrázek věci, kterou by chtěl raději než druhou nebo obrázek činnosti, kterou chce raději dělat. Poté, co si žák vybral hračku či činnost, mohl si s ní chvíli hrát nebo činnost plnit. Nácvik výběru proběhl u všech žáků bez větších obtíží, pomoc asistenta byla nutná pouze zpočátku.
U nejmladší žákyně je zaváděna pasivní forma nácviku použití symbolu „záchod“, který je užíván u dětí, které se učí používat toaletu a jsou v pravidelných intervalech na toaletu vysazovány. Vždy, když je Adélka odváděna na nočník, ukáže jí asistentka pedagoga obrázek záchodu, oznámí jí, že jde na záchod a obrázek vloží Adélce do ruky. Obrázek toalety má Adélka připevněn také vedle svého nočníku. U ostatních žáků, kteří si dojdou na záchod sami, bude prováděna aktivní forma použití symbolu „záchod“, kdy žák ve své komunikační knize vyhledá příslušný obrázek, vloží jej do ruky komunikačnímu partnerovi a ten jej vyzve k odchodu na toaletu, popřípadě jej na toaletu doprovodí.
Po vytvoření větných proužků proběhl u jedné ze starších žákyň třídy nácvik tvoření věty. Na lavici bylo dáno několik obrázků jejich oblíbených hraček a větný proužek. Naproti Aničky zasedl komunikační partner se svým větným proužkem, na něhož nalepil obrázky znázorňující větné spojení „ Co chceš“? Ukázal Aničce větný proužek, dotázal se, co chce a ukázal na obrázky hraček. Asistent pomáhal Aničce z obrázků sestavit větu „Já chci kuchyňku“. Anička byla po vytvoření věty vyzvána, aby odevzdala svůj větný proužek komunikačnímu partnerovi. Ten jí po převzetí větného proužku kuchyňku dal a Anička si chvíli hrála. Tento postup byl několikrát zopakován.
Nácvik tvoření vět bude prováděn také u ostatních žáků. Při nácviku budou použity obrázky oblíbených činností a hraček žáků.
K lepšímu spojení jednotlivých symbolů s konkrétními předměty a činnostmi budou všechny činnosti prováděné při výuce doprovázeny ukazováním obrázků daných činností, žáci budou komunikační symboly přiřazovat ke skutečným předmětům.
Žáci se postupně naučí odnímat obrázky z komunikační tabulky, bude prodlužována vzdálenost mezi žákem a komunikačním partnerem, vzdálenost mezi žákem a jeho komunikační tabulkou, žáci budou tvořit jednoduché věty, pomocí obrázků odpovídat nejen na otázky typu „ Co chceš“?, ale také na otázky „ Co vidíš?“, „Co je to?“
Obrázky VOKS budou využívány také v rámci ranního kruhu, kdy budou žáci vyhledávat příslušný den, počasí, dopravní prostředky, kterými se dopravili do školy. (Doposud bylo při ranním kruhu využíváno piktogramů a znaků Makatonu).
Hlavním cílem pedagogů třetí třídy je, aby se žáci postupně naučili najít ve svých komunikačních knihách obrázek toho, co chtějí a sami bez vyzvání přišli za pedagogem a obrázek mu ukázali.
K dosažení tohoto cíle je nutný pravidelný nácvik orientace v komunikační knize, zvyšování samostatnosti žáků upouštěním od asistence, nácvik tvoření vět. Při těchto činnostech budou dodržovány pokyny dané metodikou a bude přihlíženo k individuálním možnostem a schopnostem žáků.
Tereza Urbanová, asistentka pedagoga